Jak jsem po 33 letech prolomila boj s disciplínou

Kateřina Zhor
1. 4. 2024
Minut čtení: 5

Kreativita VS disciplína.

Podnikání pro svobodný život VS striktní rozvrhy.

Pečuj o svou fyzickou schránku VS nekonečné to-do listy, po kterých nezbývá mnoho energie.

Takhle nějak bych shrnula má hlavní témata posledních měsíců, a to jak pro mě osobně, tak i v práci s klienty, protože nějakou “náhodou” (mrk, mrk 😉) mí klienti často řeší to, co zrovna řeším i já. V určité formě a fázi tohle téma řeší každý. Tak jsem si řekla, že sepsat malé sdílení mého vnímání tohoto procesu realisticky po cestě a ne až na vítězném, konci bude pro všechny strany nejpřínosnější.

Abyste ale věděli “s čím pracuji”, tak si napřed uveďme, že já jsem zvláštní mix. Jedna má část je strategická, extrémně organizovaná, důsledná, přemýšlející o 3 kroky napřed, schopná a makající. Ta druhá je velice…punková. Ráda se fláká, potřebuje mít v paži, všechny rozvrhy do dnes úspěšně sabotovala a disciplínu spíš s předsudky odmítala. Jsem ten typ “mám ráda excelovské tabulky, ale nikomu to neříkej”.

Moje historie organizovanosti

Pamatuju si, že mě rozvrhy od malička přitahovaly. Dělala jsem jich spoustu, i pro celou rodinu např. na domácí práce, ale nikdy jsem u nich nevydržela déle než týden. Teď mi ale dochází, že já byla vždy ten iniciátor a ani jeden z rodičů mi v té konzistenci u rozvrhů vydržet úplně nešel příkladem.

Kolem mého 20 roku, kdy se mi nahromadilo studium VŠ, závodní sport a koncertování, to mé odbavování a fungování zcela kopírovalo mou rozpolcenost. Bylo to velmi neorganizovaně organizované tak, aby výkony a výsledky byly, ale vše bylo na poslední chvíli a na úkor mé pohody (tlak, pocit nedostatečnosti, učení zásadně po nocích).

Později s příchodem 8hodinové práce už jsem byla dost ve vleku všeho. Pokusy o lepší organizaci byly, ale s 0 efektem. Postupně jsem prošla zkrácením úvazku kvůli koncertům, vyhořením, půl roku bez práce a pak 0,5 úvazkem, ale kromě období cca roku, kdy jsem si léčila psychiku a nechtěla po sobě vůbec nic, jsem “více času” nikdy nedokázala využít “efektivně” a pořád jsem jela na úkor pohody.

Budíček

Posledních 3,5 let se ze mě stává celkově jiný člověk a pomalu se vše schylovalo k podnikání. K zodpovědnosti a samostatnosti mi přibylo i povědomí, jak se k sobě chovat nebo nechovat, abych zas s větším výkonem neshořela jak papír. Jenže při vstupu do nových profesních vod, je přirozené, že převedení teorie do plné praxe trochu trvá.

Když jsem si na konci 2023 udělala rekapitulaci roku, “zděsila” jsem se, že můj život byl kvůli reálnému startu podnikání z 98% opravdu jen o práci. Uviděla jsem zase ten patern, kdy na radost z “běžného života” nezbýval čas. No jo, jenže co změnit, když víš, že “méně pracovat” není cesta? Protože tak trochu nemůžeš, když to rozjíždíš na 100% a vše teprve buduješ, a vlastně ani nechceš, protože konečně děláš něco, co Ti dává ohromný smysl, a máš to momentum. 🤷‍♀️ Holt Ti nezbyde nic jiného, než se zase jednou vrátit k pokusům o lepší organizovanost.

Mé výsledky ve čtvrtině roku

Je 1. dubna 2024 a já poprvé v životě můžu říct, že držím nějakou výzvu - bez Aprílu. Více či méně se mi už přes měsíc daří vstávat v 6:00, 30 min cvičit. Přes 2 týdny držím prioritu aspoň 2h denně pracovat na přípravě nových produktů a mám díky tomu v ruce první velký kus práce, kterou jsem odkládala od ledna. Přes 2 měsíce držíme s manželem rozvrh, kde máme naplánovaný úklid, nákupy, rande, vaření a zkoušíme plánovat “zážitkové věci” a práci skládat kolem toho.

Realističtější podání výsledků

Cvičení se mi daří. To jen díky tomu, že radikálně šlapu po krku každé myšlence, že “něco není dost, nebo když to není naplno, že to nemá cenu”. I protahování a válení se po fyzio balónu je víc pohybu, než žádný. Nikdy nepřetahuju 30 min!

Nakupovat a uklízet podle rozvrhu začlo být po měsíci hrozně fajn. Stojí to někdy trochu přemáhání, ale ten pocit, že nic (nepořádek nebo prázdnota lednice) nezachází do krajností dost přispívá k pocitu kontroly i svobody. Když se ostatní věci hroutí, vím, že "aspoň něco funguje" a moje nárazová negace nemůže sáhnout k argumentům, "že selhávám všude".

Rande venku se nám s manželem daří držet a poprvé za 4 roky na vesnici jsme udělali nepracovní výlet do Prahy. Doma bychom se taky jednou rádi dostali k nějakému zpestření, jako třeba zahrát si VR, ale zatím stále končíme u filmů, no někdy si nahlas aspoň čteme před spaním.

Pohodové chvilky s knížkou a kávou na zahradě se ale stále nekonají a pořád mám místy pocit, že pro sebe nemám žádný čas. To hlavně proto, že práce na novém materiálu nikdy neskončí po 2 hodinách. Mohla by, kdybych to začla držet hned od února, ale chci dodržet deadline a tak musím dělat víc. Proč jsem nezačala hned v únoru? Protože v návycích kvantový skok fakt udělat nejde a člověk musí začít na začátku problému.

Přestavět mé spaní a vstávání byla priorita, protože nevyspalé mi nefungoval mozek a měla jsme problém s usínáním. Cvičit jsem potřebovala začít, protože už jsem se po 2 letech u kompu trochu tělesně rozpadala a i mozek to potřebuje. Že tohle po 2 měsících funguje je pro mě velký úspěch. Pod rukama mi zase rostou věci, a i když to z hlediska osobního času stále není ideální, tak cítím o mnoho větší klid a smysl té daně, kterou si zatím VĚDOMĚ vybírám platit. Vím, že se blížím k cíli, potvrzují mi to malé světlé momenty, ale prostě vím, že nemůžu chtít věci hned. A to je teď ten zásadní rozdíl.

Kouzelná formule pro úspěch v disciplíně

Proč mi to dneska jde lépe? Protože mi to už 100x nevyšlo. Protože jsem víc pochopila, co znamená slovo PROCES a naučila jsem se k sobě být laskavá, trpělivá a to hlavní:

"Dávat si další a další šanci. Každý den znovu."

Nezahazuju celou snahu, když na den, dva, tři vypadnu. Protože taková je realita. Někdy člověk na disciplínu prostě nemá energii. Někdy po psychické stránce, když ho něco emočně rozhodí, někdy čistě po té fyzické. Ale je jenom na nás, jestli se k sobě po 2 dnech otočíme zády, jako k tomu lůzrovi, kterému dáváme neúměrně sežrat každé zakopnutí. Já vím, že můj úspěch není podmíněn kvalitou mého systému, efektivity a disciplíny, ale že vše buduji ruku v ruce.

Taky jsem ale jinak začala vnímat disciplínu i rozvrh. Není to vězení s okovy na nohou, co “brzdí moji flow, kreativitu a svobodného ducha”, což je častý omyl zejména u umělců a kreativců. Jsou to pomocníci a struktury pro můj život, které mi naopak dovolují moji kreativitu rozvíjet, protože na ni mám vyhrazený bezpečný čas. No nejvetší gamechanger je pro mě ale rozhodně to otočení používání disciplíny. Nesnažím se o ni, abych udělala víc práce, ale abych se já cítila celkově lépe. Abych byla pyšná, že věci odbavuju a rostu, abych se cítila dobře fyzicky, abych se dostatečně věnovala manželství a doplňovala i své “sociální a zábavné pohárky”, abych byla bez výčitek přítomná v momentech, když nepracuji.

Tohle všechno se mi dělá snadněji, protože po mých zážitcích s mentálním zdravím už mám mentální pohodu na vrcholu svých priorit a nikdy z toho neslevím. Taky už mám jasno, co mi tu pohodu přináší a jak si ji udržet. Ty, milý čtenáři nebo čtenářko, jsi možná v jiné části cesty a teprve pořádně zjišťuješ, kdo jsi a jak chceš fungovat. Ať jsi ale v jakémkoli bodě a budeš někdy zase stát v nepříjemném pocitu, že něco nefunguje nebo se nevyvíjí podle Tvých představ a budou se Ti pro sebe těžko hledat slova podpory, vzpomeň si na mou formulku:

“Vybírám si dát si další šanci. Každý den znovu.”