Nejčernější minuty, co přinesly světlo

Pokud se vás téma sebevražd a psychických nemocí jakkoli hluboce dotýká a čtení o tomto tématu by vás mohlo znepokojit, prosím zvažte dobře čtení tohoto článku.

Předmluva

Na 10.9. připadá mezinárodní den prevence sebevražd. Pro mě to bude za pár týdnů mé 4. výročí ode dne, kdy jsem zažila ty nejčernější minuty, které mohly být koncem všeho. Jak se dál dočtete, můj prožitek by zvenčí asi nevypadal nijak dramaticky, vlastně jsem si nakonec nic neudělala. Jenže ani můj život před tím zvenčí nevypadal, že by k něčemu takovému směřoval, a tak je to u většiny lidí. Proto se chci pokusit přiblížit můj vnitřní prožitek té chvíle a hlavně toho, co se dělo před tím. Prožitek té neviditelné nemoci, která se nenápadně stane součástí vašeho života, a proto je těžké ji rozpoznat, přiznat si ji a dovolit si vyhledat pomoc.

Dříve to ještě bylo citlivé a nechtěla jsem, aby to vypadalo, že to otvírám pro zviditelnění se. Jenže čím hlouběji se nořím do své práce, tím víc chápu spojitosti, naši křehkost a vnímám tu gigantickou úlevu, když narazíte na někoho, kdo ví, o čem mluvíte. Najednou je naděje, že nejste vadní a že řešení možná existuje, a v tom je podle mě největší prevence.

Surreální stokilová realita

Pokusím se opravdu upřímně popsat, co jsem pár let žila, ale sama vím, jak surreálně a přehnaně to bude znít. Jenže ta surreálnost není póza nebo přehnané prožívání se, to je právě ta nemoc, která dokáže běžný život pokřivit tak, že už v něm dál nechcete fungovat. Při depresi vám naopak začne připadat surreální všechno to normální. To, co je pro ostatní samozřejmostí, je pro vás absolutně vzdálené a nedostupné. Nechápete, kde lidi berou sílu se smát a žít. Vnímáte jen to složité a špatné a přestáváte mít sílu na řešení čehokoli, protože víte, že pak stejně přijde něco dalšího.

První myšlenka po otevření očí je ta, že musíte vstát do světa, který vám každou minutou bude ukazovat, jak to nezvládáte. Vaše tělo má v posteli 1000 tun a vy se ho snažíte zvednou jen proto, aby vás bolel další den. Váš šatník vám připomíná, že jste neforemní a špatně se vám kupuje oblečení, proto ho máte málo a nemůžete vypadat hezky. Cesta na mhd vám připomene, že nejste schopni nikdy vyjít tak, abyste nemuseli běžet. Průchod kolem Pražského hlaváku do práce je ironická připomínka toho, kam to s vámi spěje. Za každým pípnutím mailu čekáte pohromy, každý nedobře naladěný kolega je určitě nevrlý kvůli vám, každý pracovní úkol je scéna z filmu, kdy visíte z útesu za jednu ruku a vypravěč se ptá do publika, zda se vám dnes opět povede dostat se zpět, nebo padnete do propasti neschopných a všechno se to provalí. Na oběd se těšíte, ale tam vám dojde, jak ubozí jste, když oběd patří k těm nejsvětlejším okamžikům dne. A v takovém napětí funguje vaše nervová soustava teprve první půlku dne. Pak jdete domů a tam čeká partner, co ve vás a vaši věc z nějakého neznámého důvodu věří a hrozně vás podporuje. Jenže i to bolí, protože on začal chodit s tou zajímavou zpěvačkou zářící na stagích a vy víte, že už tehdy to byl nevědomý podvod, kterému jste si sami přáli uvěřit. A tak nějak to běží každý den znovu a to jsem popsala ten den, kdy se reálně vše cca daří a nestal se třeba konflikt v práci, doma nebo vám nepřišel nějaký hejt. To pak máte na pár dní ještě extra „disneyland“ úzkostí, nespavosti, fyzických projevů.

Deprese je vlastně taková narcistní porucha naruby. Ve zkratce vše, co se povede externalizujete, co se nepovede internalizujete, a co se děje kolem vás, je stejně nějak ohrožující nebo připomínkou vaší mizérie a neschopnosti. Člověka to opravdu vyčerpá. Pár světlých momentů pořád místy zažíváte, ale vaše tělo jakoby jim nevěřilo. Ví, že váš normál je ta bída, která se dřív či později vrátí, tak vás nepustí do plného prožívání radosti. Jak se říká, že po polibku mozkomora jakoby na světě nebyla žádná radost, tak přesně to jsem několik let žila, jenže jsem zároveň ze setrvačnosti pokračovala ve všech aktivitách. Ty mě sice do nekonečna znovu a hlouběji zraňovaly, ale v takovém rozpoložení si nedokážete představit, že jich necháte a zůstanete jen vy se svými myšlenkami. Snažíte se vydržet a doufáte na zázrak. Po 2 nejintenzivnějších letech ale přišel zlom.

Tyhle fotky od sebe dělí 1 den. Někdy jsem se fotila v těch low fázích, abych si zvědomila, že to za to nestojí. Moc to nepomohlo, ale dneska je zajímavé se na to podívat.

Zlom, úleva a pád ještě hlouběji

Začala jsem cítit, že jsem se dostala za nějakou hranici, odkud už není cesty zpět. Byl to opravdu intenzivní vnitřní pocit, kdy jsem vnímala tak velkou proměnu mé osobnosti, že jsem přestala vědět, kdo jsem, a to, kým jsem bývala dřív, bylo nenávratně pryč a rozmazáno. Začala jsem žárlit na spokojenost či úspěchy druhých a přišlo mi, že se měním ve zlého člověka, který se mi hnusí. Pravda je, že jsem nikdy žádnou podobnou zlobu na nikoho nevypustila ven, takže to byl zase jen vnitřní pochod, ale to jsem už nedokázala rozlišit. Už jsem nad sebou zlomila hůl.

Moje máma už občas nedokázala skrývat obavy a zděšení z mé negativity. Jednou mi dokonce řekla „co se to s tebou v té Praze stalo“, což mě neskutečně ranilo. Žila jsem totiž s falešným pocitem, že bych ji zklamala, kdybych řekla, že se chci vrátit domů, a tak jsem ji trochu vnitřně vinila, že tam musím trpět dál. Neuměla jsem takové věci komunikovat napřímo, a spíš jsem tajně doufala, že mi to v mém stavu nabídne sama. To se ale nestalo, spíš opakovala „co bys jako v Bohumíně chtěla dělat?“ a já v tom viděla jen další bezvýchodné utrpení . Nikdy jsem sebevraždu neplánovala, ale jasně si vybavuji x momentů, jak už chápu lidi, kteří se k tomu uchýlili.

V tomhle bodě odcházím z práce s nadějí, že několikaměsíční prázdniny mi pomůžou udělat restart. Nějak neurčitě prožiju léto, odpočinu si, minimální počet povinností mě opravdu vzpruží a nakonec mě skvělá dovolená úplně nakopne. Po dlouhé době prožívám díky mému muži zase trochu radosti a můj pohled na věc se zdá posunutý víc do pozitivna. Proto se rozhodnu dát další šanci mému vydanému albu a vrátit se k akci, kde jsem skončila. To funguje asi měsíc do onoho osudného týdne v říjnu.

Měla jsem 2 lidi v hudbě, kteří pro mě byli důležití a blízcí. Jeden byl vzdálenější a byl spíš můj mentor (věkem spíš můj táta), s druhým jsem chtěla tvořit a budovat. Z prvního se vyklubal nápadník, který po odmítnutí spálil mosty i můj song v reggae žebříčku na britském rádiu. O pár dní později, když jsem byla u mámy, se se mnou dramaticky na dálku „rozešel“ i ten druhý kvůli pitomému nedorozumění. Bylo to, jako když stisknete spoušť a vaše tělo se začne pomalu napouštět něčím, co vás zevnitř zžírá. Hystericky jsem plakala, nemohla jsem dýchat a začala jsem se motat mentálně i fyzicky, bylo mi hrozně zle, ale zároveň se něco otupovalo. Vím, že jsem ještě zvládla zavolat Honzíkovi, ale už jsem mu neřekla nic logického krom opakování, že už nemůžu. Já už ho neposlouchala. Vzdaloval se mi v telefonu stejně, jako se začala vzdalovat realita kolem mě, a moje mysl jakoby se zaměřila na jedinou věc, kterou jsem cítila. To, co zaplavovalo mé tělo, byla nějaká jiná forma emoční bolesti. Tisíckrát silnější, než kdy před tím. Jakoby všechna bolest, co jsem kdy cítila, přišla teď najednou a úplně mě oddělila od racionality.

Byla jsem doma u mámy sama. Telefon vedle mě zvoní, jak se mi Honzík chce dovolat zpět, ale já jsem v tunelu. Jdu do kuchyně ke dřezu, kde je špinavé nádobí. Beru do ruky nůž a pozoruju ho. Jestli jsem do teď byla v tunelu, tak teď se začínám úplně odpojovat. Můj mozek se snaží protlačit myšlenku, že tohle mámě nemůžu udělat, aby mě našla u sebe doma, což mě zdrží, ale odchází to i s dalšími logickými argumenty někam pryč. Doslova to vidím se vzdalovat někde vlevo nahoře a mě táhne pryč těžká mlha. Je tam opravdu oddělení čehosi od něčeho. Jediné, na co se dokážu soustředit je ta bolest a naděje, že bude konečně konec. Netuším, jak jsem tam dlouho, matně si vzpomínám, že jsem zkoušela něco tím nožem i nesmyslně rozbít, ale moc se neovládám. V momentě, kdy přikládám nůž na své zápěstí, uslyším vzdáleně hlas. Máma mě vyděšeně chytá za ruku a dokola se ptá „co sis udělala, co sis udělala?“. Honzík ji zalarmoval, že je zle, ať se okamžitě vrátí domů, ale zastihl ji už na cestě, protože podle jejích slov sama cítila, že je něco hrozně špatně. Sesypu se na zem a pak nevím.

Budím se na gauči pod dekou, pomalu mi najíždí, co se stalo. Když si to plně uvědomím, moje tělo spustí reakci. Třes, zimnice, neuvěřitelná bolest hlavy, oči pálí. Mám strach, bojím se sebe, je mi zle od žaludku. Trvá 2 hodiny než to trochu odezní, ale ten strach se mnou zůstane 3 dny. Bojím se, protože vím, že jsem vůbec neměla pod kontrolou, co se dělo. Vím, že jsem to nebyla já, že to bylo něco ve mně. Ta nemoc. Byl to největší šok mého života. To, co jsem tam prožila, včetně toho „dojezdu“, to bych nepřála ani svému nepříteli. Bát se sám sebe je opravdu nový druh poznání možných realit. Už nebylo pochyb o tom, že mé uvažování bylo opravdu nemocné a je třeba to začít řešit.

Léčivý šok

Ten šok, byl ale léčivý sám o sobě. Alespoň pro mě ano, protože s uvědoměním, že si musím říct o pomoc, ze mě spadla tíha sebemrskačského posuzování, zda bych to ještě neměla zvládat sama. Celkově jsem se po tomto prožitku stáhla do dost osekaného vnímání a řešení věcí, protože se všechno smrsklo na jedinou důležitou věc. Dát do kupy sebe a i to byla menší nálož, než jak jsem fungovala před tím. Je to zvláštní napsat, ale prostě se mi nějak ulevilo.

Pak už jsem si hledala terapeutku v Praze. Ten proces byl zvláštní a finančně jsem dost riskovala, ale nějak jsem věděla, že jsem narazila na tu pravou. Do té doby nikdo jiný nevěděl, čím jsem si prošla a hrozně jsem se bála, co se stane, až to té terapeutce řeknu. Představovala jsem si, jak zamrzne a panicky šmátrajíc po telefonu mi řekne, že to někde musí oznámit, že to je vážné atd. A víte co se stalo? Ona nepohnula ani brvou. Upřímně to vypadalo, jako bych ten den byla už čtvrtá v pořadí. A přesně tam, se začaly dít kouzla. Úleva, naděje, že pro mě možná nějaká cesta pořád je.

A ona byla a stálo mě to jen 6 sezení. 6 sezení, které mi tenkrát úplně změnily život, díky kterým jsem dostala ty chybějící dílky do skládačky mého života. Dle jejích slov jsem toho spoustu vnímala správně a měla jsem dobrý přehled sama o sobě, ale bez nadhledu jsem si nedokázala věci propojit tak, abych si tou sebereflexí a samostatností neubližovala a nepřebírala zodpovědnost za vše, co se mi kdy stalo. A to je přesně to „prokletí“ spousty inteligentních lidí, kteří se ve své hlavě tak zaseknou ve snaze věci dělat správně a předejít chybám, že se místo pohybu vpřed začnou motat v sebedestruktivních kruzích.

Musela jsem se vrátit o hodně kroků zpět a naučit se žít znovu. Třeba si užít podzim v gumácích, protože o tom reálně život je.

No a od té doby už ten příběh více méně znáte. Ten pozitivní šok z toho, jak málo mi stačilo k navrácení radosti ze života, mě přiměl to sdílet, destigmatizovat terapie, vyprávět svůj příběh na pár školách a vydat se cestou dalších terapií a hledání nástroje, kterým i já bych mohla pomáhat lidem.

Chtěla bych vyzvat všechny ke dvěma věcem. Pokud máte podobnou zkušenost a cítíte se na to, nebojte se to v bezpečném prostředí sdílet a bořit tabu. Za ty 4 roky se mi stalo pouze asi 2x, že by někdo reagoval nevhodně ve smyslu „však to přece není důvod chtít to skončit“ bez nějaké empatie. Ale já to chápu, některým lidem je to tak vzdálené, že jim to zní jako jiný vesmír, a není v mé moci v příběhu obsáhnout trápení, které jsem sbírala minimálně 15 let života.

A za druhé chci znovu zopakovat to nejdůležitější. Nechat si pomoct nijak nediskredituje vaši inteligenci, zásluhy, schopnosti, není to známka slabosti. Nemusíte na všechno přijít sami, kredit vám to nezvýší. Svět vás potřebuje ve vaší síle s vašimi talenty a dary a vy potřebujete zažít spokojenost, tvořivý klid a naplnění z toho, že můžete dělat to, kde vaše srdce jásá, aniž by vám vaše hlava podrazila nohy při každém druhém kroku. Nečekejte až bude nejhůř, není k tomu důvod 😉