Imposter syndrom: proč zapomeneš, co umíš, a jak se k tomu vrátit
- Kateřina Zhor
- 18. 8.
- Minut čtení: 2
Pokud patříš do mého "gangu" lidí s mozkem, co je "aktivní až příliš", dobře znáš ten pocit, že někdy pracuje víc proti tobě, než pro tebe. Jedním z takových typických momentů je, když začne úřadovat imposter syndrom, tedy syndrom podvodníka.
Když ti třeba přijde poptávka nebo pozvánka na pohovor a místo radosti se ti sevře žaludek a v hlavě naskočí:
„Co když si mě vyberou… a já nebudu tak dobrý*á, jak očekávají?“
Kontakt s tím, kolik toho umíš a víš, přestane existovat. Tvá poctivost a zodpovědnost se jakoby otočí proti tobě a ty už se vidíš na konci jakéhosi scénáře:
Udělám chybu, ostatní prokouknou, že si na profesionála jen hraju a všechno se sesype.
Když se rozjede příběh „coby, kdyby“
Ve nejistotě začne mozek hledat další ohrožení:
Kde máš mezery?
Na co ses nepřipravil*a?
Co by se mohlo pokazit?
Jedna nejistota se během chvíle změní v celý katastrofický film. A čím déle ho sleduješ, tím hůř se dostáváš k tomu, co je také pravda. Že jsi podobné situace už dřív zvládl*a. Že kdyby zádrhel opravdu přišel, dokážeš ho poctivě řešit. Že by sis poradil*a. Tohle je tunel, do kterého nás umí stáhnout imposter syndrom. Tvoje schopnosti nezmizely, jen je v tu chvíli nevidíš.
Co má s imposter syndromem společného levá a pravá hemisféra?
Neuroanatomka Jill Bolte Taylor popisuje, že se do strachu zapojují obě hemisféry, každá ale jinak. Pravá sleduje, co se děje právě teď a jestli jsme v tomto okamžiku v bezpečí. Levá pracuje s časem a příběhem: vytáhne starý příběh (který ani nemusí být tvůj, jen v tobě zanechal otisk), promítne ho do budoucnosti a spustí „co když se to stane?“. Z jedné nové poptávky je pak během chvíle celý katastrofický film: něco pokazím, klientovi nepomůžu, ukáže se, že na to nemám a budou mě pranýřovat.
Právě proto může ve chvíli strachu pomoct kreativita, protože tvořivým úkolem dáváme větší prostor způsobu vnímání spojovanému s pravou hemisférou: obrazu, nadhledu, novým souvislostem a tomu, co se děje tady a teď.
Místo dalšího rozvíjení hrozby začneš hledat jiné možnosti, zapojíš fantazii a znovu se potkáš sama se sebou, ne jen se scénářem svého strachu.
Jak to využít pro návrat do sebevědomé reality
Na tom stojí i Anti-imposter game, kterou jsem vytvořila. Je to jednoduchá myšlenková mapa, která dá tvé hlavě kreativní úkol a vytáhne tě tak z katastrofického filmu zpátky ke konkrétní situaci, vlastním zkušenostem a tomu, co můžeš udělat právě teď.
Není to o utíkání od tématu. Naopak. Dáš mozku práci, která se toho tématu týká, ale nenechá ho jet jen po koleji strachu.
Vezmi si Anti-imposter game tahák, projdi si mapu a přemýšlej nad konkrétními odpověďmi:
Jaké situace, co už máš za sebou, bys tam mohl*a dosadit?
Co bys reálně odpověděla, kdyby se ti to teprve stalo?
Jak moc jinak by ses musel*a chovat, aby ses kvalifikoval*a na podvodníka?
Těmito otázkami přerušíš automatický příběh „coby, kdyby“ a vrátíš pozornost k tomu, co je tady a teď. Tím strach nepotlačuješ, jen mu dáš jiný účel a začneš se znovu opírat o realitu. Když ti emoce nedovolí vybavit si vlastní argumenty, Anti-imposter game je položí černé na bílém před tebe.
Stáhni si můj PDF tahák zdarma a příště ho vytáhni dřív, než se z jedné nejistoty stane v hlavě důkaz, že někoho podvádíš.
Komentáře