Omyl dnešní doby, který nám bere sebevědomí

Možná tu větu znáš: „Už bych měl*a být dál.“

Ozve se ve chvíli, kdy se ti ve vztahu vrací pořád stejný vzorec, i když už o něm víš tolik, že bys o něm mohla vést přednášku. Když se snažíš v práci, podnikání nebo tvorbě, ale výsledek pořád nepřichází tak rychle, jak sis představoval*a. Nebo když se učíš něco nového, uděláš chybu a tvoje hlava má hned jasno: „Vidíš? Zase důkaz, že na to nemáš.“

Jasně, jsou za tím vnitřní procesy a vzorce, ale taky k tomu přispívá něco vnějšího.

Žijeme ve světě, kde je spousta věcí rychlejší než kdy dřív. Informaci najdeme za dvě kliknutí, odpověď často přijde během pár vteřin, objednávka může být doma druhý den, cestujeme za zlomky času a díky technologiím máme pocit, že toho můžeme hodně ovlivnit. Tahle rychlost je symbol moderního pokroku. Jenže jsme ji začali čekat nejen od internetu, služeb nebo doručení balíku, ale i od sebe.

Čekáme ji od svého těla, vztahů, učení, vnitřní změny, podnikání. A když něco nejde tak rychle, jak bychom chtěli, často z toho nevyvodíme jen „tohle potřebuje čas“.

Vyvodíme z toho: „Něco je se mnou špatně.“ A to je přesně ten moment, kdy nám rychlá doba začne brát sebevědomí.

Když si do rychlosti světa projektujeme vlastní hodnotou

Někdy se tváříme, že na sebe tlačíme proto, že chceme růst. Že jsme ambiciózní, zodpovědní, pracovití, že se prostě nechceme spokojit s málem. Jenže mezi zdravou snahou a tlakem na výkon je rozdíl.

Zdravá snaha může znít:„Tohle je pro mě důležité a chci tomu dát pozornost a udělám i nějaké kompromisy.“

Tlak na výkon zní spíš:„Když to nezvládnu rychle, neplatí to, není to dost, ujíždí mi vlak.“

A právě tenhle tlak se často schovává za osobní rozvoj, efektivitu, disciplínu, biohacking, kurzy, strategie nebo neustálé hledání další zázračné metody.

Máš pocit, že bys měl*a být dál, tak přidáš. Další kniha, další podcast, další kurz, další systém, další aplikace, další pokus, jak sám*sama sebe konečně přinutit "fungovat".

Jenže některé věci v nás nefungují jako software update. Nejde je stáhnout přes noc. Nejde je koupit v lepší verzi. Tělo má svoje tempo. Učení má svoje tempo. Důvěra má svoje tempo. Vnitřní změna má svoje tempo.

A když tohle nerespektujeme, nezačneme být výkonnější. Často začneme být jen unavenější, tvrdší, podrážděnější a víc přesvědčení, že selháváme.

Zdraví je největší zrcadlo

Dneska si dokážeme skoro kdekoliv během pár minut koupit lék, doplněk stravy nebo objednat něco na podporu regenerace. Máme víc možností, víc informací a víc metod, které nám mohou pomoct. Ale když přijde viróza, stejně ji často potřebujeme vyležet. Když se tělo zotavuje po úrazu, operaci nebo dlouhém vyčerpání, má vlastní tempo, které se nedá úplně obejít jen proto, že máme víc možností, metod a prostředků. A přitom se i tady často začneme hodnotit.

„Už bych neměla být unavený*á.“„Už by to mělo být lepší.“„Asi dělám něco málo/špatně.“

Jenže co když ne? Co když tvoje tělo není líné, slabé ani neschopné, ale jen dělá přesně to, co má: snaží se tě vrátit do rovnováhy tempem, které je pro něj reálné?

Hodnota informací v seberozvoji

V seberozvoji a terapii se tohle objevuje pořád:

„Já už vím, odkud to mám.“

„Já už chápu, proč to dělám.“

„Já vím, co bych měla dělat jinak.“

„Já už jsem si to tolikrát rozebral*a, tak proč se pořád chovám stejně?“

A pak klasicky přijde: „Asi dělám něco špatně. Asi potřebuju lepší metodu. Asi nemám dost disciplíny. Asi jsem nějaký vadný případ.“

Jenže pochopit něco hlavou a začít podle toho opravdu žít nejsou dvě stejné věci.

To, že víš, proč se ti stahuje žaludek, když máš říct svůj názor, ještě neznamená, že se ti příště nestáhne. To, že rozumíš svému strachu z odmítnutí, ještě neznamená, že v těle okamžitě vznikne bezpečí. A to, že víš, že se nemáš shazovat po každé chybě, ještě neznamená, že tvůj vnitřní kritik po první nepovedené situaci dobrovolně zmlkne.

Některé věci musí doprocesovat. Musí se opakovaně zažít jinak. Musí se v těle ověřit, že nová reakce je bezpečná. Musí si sednout nejen jako hezká myšlenka, ale jako realita, o kterou se můžeš opřít. Ta nová cestička v hlavě se musí prošlapat.

A to se nestane tím, že do sebe nasypeš další dvě knihy a jeden seberozvojový podcast denně navíc. Někdy potřebuješ čas, zážitek, vedení, bezpečí, víc úhlů pohledu a opakované setkání s tím, že už nemusíš fungovat podle starého vzorce.

Proč se cítíme neschopně, když se něco učíme

Dneska máme přístup k obrovskému množství informací. Můžeme se učit přes videa, kurzy, aplikace, umělou inteligenci, návody, odborníky z celého světa. Jenže rychle získat informaci neznamená totéž jako opravdu si ji osvojit. A to je místo, kde si na sebe umíme být neuvěřitelně tvrdí.

Něco studuješ, čteš, posloucháš, snažíš se. Ale pak přijde chyba, otázka, na kterou neznáš odpověď, nebo situace, kde to neumíš použít na první dobrou, a místo obyčejného „ještě se to učím“ přijde vnitřní soud. „Tohle bych už měla umět.“„Asi se to nikdy nenaučím.“

I učení je proces, ve kterém se znalost mění v jistotu postupně. A jistota často vzniká až přes praxi, chyby, opakování a situace, kde zjistíš, že i když něco nevíš hned, neznamená to konec světa. Možná tedy nejsi pomalý*á. Možná jen čekáš, že se nová dovednost v tobě usadí rychlostí staženého souboru.

Když se sen nevejde do marketingového slibu

Velmi bolestivě se tenhle omyl teď ukazuje v online podnikání. Spousta lidí v posledních letech naskočila na představu, že když udělají správný kurz, správnou strategii, správný obsah a vydrží rok nebo dva, musí to začít fungovat. Slib rychle vybudovaného online podnikání byl dlouho velmi silný a během covidu ještě zesílil. A když to pak nešlo tak rychle, jak někdo sliboval, hodně lidí nezačalo dotazovat strategii, trh, nabídku, svoje možnosti nebo reálné podmínky. Začali dotazovat sebe.

„Já na to asi nemám buňky.“

„Moje práce asi není dost dobrá.“

„Moje pojetí nikoho nezajímá."

Práce s naším sebevědomím rozhoduje, zda si řekneme :„Tohle teď potřebuje jiný plán.“ nebo :„Já jsem selhal*a.“

První věta otevírá prostor přemýšlet, upravit směr a vrátit se k sobě. Druhá věta člověka často zavře do studu, ve kterém už nejde vidět ani realita, ani možnosti.

A právě tam je dobré se zastavit a zeptat se: Podle čeho vlastně měřím, že už to mělo fungovat?Podle reality, nebo podle slibu, který mi někdo prodal? Podle mého života, možností, energie a podmínek, nebo podle příběhu někoho jiného? Někdy totiž neopouštíme sen proto, že by už nebyl náš. Někdy ho opouštíme proto, že nás bolí, že se nevešel do nereálného tempa.

Důležité věci v životě nemají doručením do druhého dne

Vztahy. Důvěra. Dobrá pověst. Vlastní projekt. Vnitřní klid. Schopnost stát při sobě, i když se něco nepovede. Tohle jsou věci, které většinou všichni chceme. Ale právě proto, že jsou důležité, nejdou uspěchat.

Nemůžeš si objednat důvěru a mít ji zítra dopoledne doma. Nemůžeš zrychlit vztah jen proto, že už bys chtěl*a mít jasno. Nemůžeš ze proměnit v člověka bez jizev na duši tím, že se budeš víc snažit být „nad věcí“.

A čím víc na sebe v těchto věcech tlačíme, tím víc nám připadá, že selháváme, i když jsme na té správné cestě.

Sebevědomí jako zbraň proti rychlé době

Mluvím tady o tom, že tenhle omyl rychlé doby nám sebedůvěru bere. Zastavit se, uvědomovat si to a vracet se k sobě a vlastnímu tempu je dobrý začátek. Ale vědomé pěstování sebedůvěry je dnes absolutní life-hack, protože sebedůvěra je něco, co nám pomáhá pevně stát na vlastní cestě a nenechat se strhávat ani strachem ani pozlátkem a sliby.

Jak to myslím? Zkus se na tyhle pojmy podívat trochu jinak, protože ona je to taková krásná trojnožka, co tě v životě podrží:

Sebe-vědomí = vím kdo jsem, co umím, kde mám mezery, co chci, co nechci

(viz. mám tendence si toho nabrat moc, není to žádná vada, jsem to já, jen si na to chci dávat pozor, abych byla v pohodě)

Sebe-důvěra = věřím si, že se životem budu pohybovat s laskavým přihlédnutím k tomu, co o sobě vím - to dobré, i to horší. Např. když vím, že mám někde slabinu, ptám se sebe, jak se tam můžu víc opečovat nebo něčemu předejít, abych se zbytečně nevrhala do situací, které teď ještě zvládám hůř.

(viz. mám tendence si toho nabírat moc a proto než si pořídím další kurz, dobře si to rozmyslím a ujistím se, že na to mám kapacitu)

Sebe-jistota = jsem si jistá, že se o sebe postarám a ochráním, proto se mohu pouštět do větších výzev a nejistot.

(viz. do kurzu jdu, ale jdu do nižší verze, kde můžu jít vlastním tempem a jsem si jistá, že to je pro mě teď nejlepší a myšlenky na to, že z toho nedostávám 100% zpracovávám a nepouštím si k tělu).

Schopnost zůstat věrný*á sobě je v dnešní době možná jedna z nejdůležitějších schopností vůbec. Ne proto, abychom se odpojili od světa, odmítli všechny možnosti a tvářili se, že rychlost neexistuje. Ale proto, abychom ty možnosti dokázali používat ve svůj prospěch, ne proti sobě.

Pokud cítíš, že uzrál čas posunout svou sebedůvěru s průvodcem, který ti vyzrcadlí to, co sám*sama teď nevidíš, naučí tě říkat si o sobě lepší příběhy a pomůže rozklíčovat a přenastavit to, co ti v tom do teď bránilo, bude mi ctí tě na kousek této cesty doprovodit.

Mrkni na možnosti terapie sebevědomí nebo spolupráce SOUL DETOX s hypnoterapií.