Jak poznáš, že terapie na sebevědomí funguje?
- Kateřina Zhor
- před 1 dnem
- Minut čtení: 4
Overthinkeři, hyper-samostatní a perfekcionisti (čti mileniálové a generace X s velkými nároky na sebe a tlakem na výkon) od práce na sebevědomí čekají, že strach, stres, nervozita, pochybnosti i ten protivný kritický hlas v hlavě jednoho dne úplně zmizí. Jenže právě tohle očekávání tě může dostat do dalšího kola nedostatečnosti a zbytečné sebekritiky, protože si tím dáváš laťku, přes kterou se nedá přeskočit.
Správný cíl není člověk v zenu, kterého nic nevykolejí a necítí "negativní emoce".
Je přece úplně normální, že se ti nervozitou stáhne žaludek a navštíví tě otázka, "jestli na to vůbec máš", když stojíš před něčím neznámým a velkým. Proč to chtít ze života vymazat, když to může být krásný signál toho, že ti na něčem záleží?
I ty nepohodlné prožitky jsou součástí života. Znamenají doslova, že jsi naživu, ony nejsou problém. Problém dělají ty staré příběhy, které si k nim nevědomě lepíme. Pak věnujeme víc energie a pozornosti na vyhýbání se a předcházení potenciálním hrozbám místo získávání nových zkušeností, kde můžu v reálu zjistit, že už jsem silnější a lepší.
Cíl tedy není strach nebo pochyby necítit. Ale mít zdravé sebevědomí a lepší vnitřní kapacitu tak, aby ses, když strach přijde, dokázal*a opřít o sebe sama, nezačít mu automaticky věřit a nenechat ho rozhodovat za tebe.
Moje selhání v minulosti
Tohle pro mě nejsou hezké věty z Instagramu. Já si to nedávno ověřila velmi konkrétně, když jsem se v pětatřiceti znovu hlásila na vysokou školu. Před deseti lety pro mě podobná situace skončila úplně jinak. Blížící se státnice po smrti táty ve mně spouštěly tak silnou úzkost, že jsem se nedokázala učit, třásla jsem se, zvracela, a nakonec jsem v den zkoušky nedokázala ani vstát z postele. Nešla jsem tam. Styděla jsem se tak, že jsem o tom nikomu neřekla a neměla jsem tehdy ani představu, že si můžu říct o pomoc.
Proto pro mě letošní přijímačky nebyly jen o tom, jestli mě vezmou. Byly o tom, jak tím procesem dokážu projít, když se ozve ten starý bolavý příběh. Tady jsou tři momenty, kdy jsem si opravdu všimla, že moje práce na sobě funguje. 👇
1) Pohnout se záměrem zvýší sebevědomí
Na přípravu jsem měla jen dva a půl měsíce. Do toho přišly nemoci, život, nedodržený studijní plán a samozřejmě známé myšlenky:
„Podcenila jsi to.“
„Bude ostuda tam vůbec jít.“
„Co tam asi tak napíšeš, když nejsi dost připravená?“
Dřív by mě to nejspíš zastavilo, protože ty hrozné scénáře, jak blbě budu vypadat s malým počtem bodů byly nadosah. Tentokrát jsem si ale všimla, co se děje, a změnila jsem si cíl. Nejela jsem tam s úkolem uspět, jela jsem se podívat na test. To byl celý a validní úkol, protože ta fakulta nenabízela vzorové testy.
To mi dovolilo přestat hodnotit, jak moc jsem připravená a přestat si přehrávat největší hrozbu, která by mi jinak seděla v těle. A tak místo noci probdělé a cesty vlakem v úzkosti jsem tam jela, užila si to a nakonec odjížděla s dobrým pocitem a zjištěním, že zas tak málo připravená jsem nebyla. Pro někoho možná drobnost. Pro mě obrovský rozdíl oproti ženě, která před lety radši zůstala doma, protože představa, že něco neví dost, byla neúnosná.
2) Neskočit na hru, že by bylo lepší být někdo jiný
Před pohovorem se mi v hlavě rozjel další známý kolotoč:
"Co přesně chtějí slyšet? Kdo je pro ně ideální kandidát? Jak se mám prezentovat? Co když řeknu něco špatně? Co když zjistí, že se na to vůbec nehodím?"
Tahle snaha odhadnout, jaká mám být, aby mě někdo přijal, je vyčerpávající. A hlavně tě okamžitě dostane pryč od sebe. Zastavila jsem se a připomněla si něco podstatného: mám za sebou praxi, samostudium, zkušenosti. Vím, o čem mluvím. Nemusím si vymýšlet lepší verzi sebe, abych byla přijatelná.
Na pohovoru jsem tedy byla sama za sebe. A když jsem pak na jednu otázku neodpověděla tak, jak bych chtěla, nezměnilo se to v třídenní interní soudní proces.
Zamrzelo mě to. Uznala jsem, že to nebyla moje nejlepší odpověď. A během hodiny jsem to dokázala pustit. Ne proto, že by mi to bylo jedno. Jen jedna nepovedená odpověď přestala být důkazem, že jsem celá špatně.
3) Zastavila jsem dřív, než starý strach převzal řízení
Nejsilnější moment přišel až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že už jsou výsledky. Tělo okamžitě zareagovalo. Horko, napětí, nervozita, třes v rukou. Jako kdyby mi hrozilo nebezpečí. A právě tady jsem se zastavila.
Ještě předtím, než jsem se přihlásila do systému, jsem si všimla, co se ve mně spustilo: starý vzorec, ve kterém výsledek rozhoduje o mojí hodnotě. Jako kdyby „nepřijatá“ znamenalo, že nejsem dost dobrá, neumím svoji práci a selhala jsem jako člověk. Jenže tohle už dneska nechci posilovat. Řekla jsem si: „Ať tam bude cokoliv, nebude to nic vypovídat o tom, kdo jsi, co umíš ani jak děláš svoji práci. Když to nevyjde letos, může to vyjít příště. A i kdyby ne, pořád jsi v pohodě.“
Tělo okmažitě povolilo. Až potom jsem klikla. Ano, čekalo tam na mě „přijatá“. Měla jsem radost. Ale opravdový úspěch pro mě nebyl ten výsledek, spíš to vnitřní osobní vítězství a to, jak rychle tělo povolilo, když jsem ten starý vzorec adresovala a odmítla. Že jsem se nenechala stáhnout zpátky do příběhu, ve kterém o mé hodnotě rozhoduje jedna komise, jeden test nebo jedna věta.
Terapie ani hypnoterapie nejsou tlačítka, která vypnou všechny nepříjemné emoce. Je to proces, díky kterému se učíš být na své straně i ve chvíli, kdy se necítíš silně. Všímat si starého příběhu dřív a nepustit ho k řízení.
Má cenu na sobě pracovat. Výsledky přicházejí, jen někdy nevypadají tak, jak sis původně představoval*a. Na začátku nemusí být velké životní výhry, a tak pro tebe může být těžké je vidět, když jsi do teď sám*sama sebe učila koukat jen ponich. Akorát že bez těch malých vnitřních vítězství to nefunguje.
Proto vzít si průvodce zvenčí, který ti pomůže je přestat přehlížet, bývá ten nejdůležitější dílek skládačky k větší spokojenosti, vnitřnímu klidu i těm velkým úspěchům.
Komentáře